(7)
| (7) aleš Sat, 5 November 2011 21:24:41 +0100 |
 |
 |
Po způsobu života civilizací např. jihoamerických indiánů a ani se s žádným nesetkal. Nemohu tedy garantovat potenciálnímu čtenáři KK, že informace zde uvedené jsou pravda.
| (6) Brunelescu Bruno Wed, 14 July 2010 10:17:01 +0200 |
Knihu jsem nečetl, neviděl, v ruce nedržel, ale zato jsem pozorně poslouchal muziku a nadšen a zklamán zároveň bych chtěl napsat, že zatímco pátek měl jasný vrchol ve skvělém vystoupení kapely Toxique, sobotnímu programu jakoby nějaký ten "peak" chyběl a to i přesto, že tam nebylo jen vysloveně špatných projektů jako Zrní nebo Paapaa, ale i výtečných muzikantů (Plíhal, Mišík a přes mou nedůvěru ke country i Křesťan) - vystoupení TDC s nepochopitelně v popředí se zřejmě sfetovaným egocetrickým onannistou s lahví "kokakoly" k nim přes velmi dlouhé (a to i díky skluzu a přípravě parketu) očekávání bohužel nepatřilo. Jsem pravidelným návštěvníkem festivalu a už se těším na příští rok - teším se na nádvoří a těším se lepší hudební dramaturgii - se slzou v oku stale vzpominam na rocnik s bratry Ebenovými a kapelou Hmm.. Držím palce.
| (5) Tomáš Váňa Thu, 22 April 2010 10:10:55 +0200 |
|
Nejsem rodič, nemám tedy /prozatím/ zkušenosti s výchovou /vlastních/ dětí, přesto si dovolím krátké osobní zhodnocení knihy, která pojednává o tématu, které jsem si osahat nemohl – prozatím…
Dostala se mi do ruky vlastně náhodou. Tak se to občas stává, že věci, jež nás mohou hluboce zasáhnout, ovlivnit, inspirovat.., vstoupí do života „náhodou“.
Nikdy jsem se nepídil po způsobu života civilizací např. jihoamerických indiánů a ani se s žádným nesetkal. Nemohu tedy garantovat potenciálnímu čtenáři KK, že informace zde uvedené jsou pravda, nebo že si je autorka knihy nevymyslela od pracovního stolu svého newyorského bytu.
Toto zmiňuji proto, že je spousta lidí, kteří se k podobnému „alternativnímu“ pojetí čehokoliv stavějí kriticky a je třeba uznat, že podobná obezřetnost je zdravá a oprávněná. Zvláště v dnešní době, kdy je člověk zahlcován myriádami osvědčených postupů a zkušeností, jak zvládnout život a všechno, co s ním souvisí.
I já jsem ke knize přistupoval stejným způsobem, přiznávám. Co ale moji ostražitost počalo měnit k zájmu a pozdějšímu přijmutí byl fakt, že to, o čem kniha pojednává, je vlastně zrcadlem ke mně samému. K samotné podstatě ČLOVĚKA, která je pro mnohé z nás zanášena a zanesená bytím v moderní civilizaci a aktuálním životem, který vedeme nebo jsme nuceni vést. K omluvě je třeba zmínit, že toto jsou skutečnosti, které člověk jenom stěží ovlivní. Narodili jsme se zkrátka teď a tady a do konkrétní společensko sociální reality. To je náš osud.
Snad každá duchovní škola, náboženství chcete-li, ale tvrdí, že osud neosud, člověk má stále možnost svobodné volby. A tou je jistě i způsob výchovy vlastních potomků.
Nepochybuji o tom, že podobný přístup k vývoji, uvedení dítěte do života a jeho zdravé ukotvení v sobě samém, jak je knihou prezentovaný, je vlastní i jiným kulturám a společenstvím na Zemi. Je ale skvělé, že toto zrcadlo, o kterém jsem se zmínil, je nastavováno z úhlu „primitivní“ civilizace.
Každý máme v sobě pevně zakotvenou animální složku, která, když se vhodně odkryje a použije, může sloužit nám samým a v tomto případě i našim dětem.
Tato kniha, podle mého názoru, pro citlivého čtenáře odkryje právě tento aspekt lidské duše a navede jej do prapodstaty našeho bytí, kdy bylo naprosto přirozené chovat se k potomkům tak, jak nám kniha přibližuje. A to vše pro jejich zdravý vývoj a zrání, které jsou a budou k upotřebení v každé společnosti nebo době, kdy se člověk narodí.
Pro mě osobně bylo zvláštní uvědomění si, že to, co jsem, nebo jaký jsem, jsem vlastně proto, co bylo špatně nebo dobře z hlediska přístupu rodičů, právě v době od narození a prvních dnů, měsíců a let mého života. Nikoliv zkušenosti a vědomosti nabyté ve školách, kolektivech a jindy během života mne „udělaly“ takovým, jakým jsem. To jsou pouhé masky, které na sebe bere ego, abychom dokázali úspěšně přežít ve společnosti. Ryzí osobnost se tvoří právě v časech brzkého dětství.
Kontinuum je zásadní slovo této knihy. Zkušenost lidstva a člověka nabraná po celou jeho existenci. V tomto případě týkající se uvedení nové generace do života a rodičovského přístupu k ní. Nechme se vést hlasem svého srdce, své přirozenosti, svého Já. Tak chápu poselství této knihy a její hlavní vyznění.
Konkrétní „návod“ najde čtenář uvnitř knihy. Všechno ostatní je již jen na něm. Na matkách a otcích dalších generací. Stačí naslouchat sám sobě.
Dostala se mi do ruky vlastně náhodou. Tak se to občas stává, že věci, jež nás mohou hluboce zasáhnout, ovlivnit, inspirovat.., vstoupí do života „náhodou“.
Nikdy jsem se nepídil po způsobu života civilizací např. jihoamerických indiánů a ani se s žádným nesetkal. Nemohu tedy garantovat potenciálnímu čtenáři KK, že informace zde uvedené jsou pravda, nebo že si je autorka knihy nevymyslela od pracovního stolu svého newyorského bytu.
Toto zmiňuji proto, že je spousta lidí, kteří se k podobnému „alternativnímu“ pojetí čehokoliv stavějí kriticky a je třeba uznat, že podobná obezřetnost je zdravá a oprávněná. Zvláště v dnešní době, kdy je člověk zahlcován myriádami osvědčených postupů a zkušeností, jak zvládnout život a všechno, co s ním souvisí.
I já jsem ke knize přistupoval stejným způsobem, přiznávám. Co ale moji ostražitost počalo měnit k zájmu a pozdějšímu přijmutí byl fakt, že to, o čem kniha pojednává, je vlastně zrcadlem ke mně samému. K samotné podstatě ČLOVĚKA, která je pro mnohé z nás zanášena a zanesená bytím v moderní civilizaci a aktuálním životem, který vedeme nebo jsme nuceni vést. K omluvě je třeba zmínit, že toto jsou skutečnosti, které člověk jenom stěží ovlivní. Narodili jsme se zkrátka teď a tady a do konkrétní společensko sociální reality. To je náš osud.
Snad každá duchovní škola, náboženství chcete-li, ale tvrdí, že osud neosud, člověk má stále možnost svobodné volby. A tou je jistě i způsob výchovy vlastních potomků.
Nepochybuji o tom, že podobný přístup k vývoji, uvedení dítěte do života a jeho zdravé ukotvení v sobě samém, jak je knihou prezentovaný, je vlastní i jiným kulturám a společenstvím na Zemi. Je ale skvělé, že toto zrcadlo, o kterém jsem se zmínil, je nastavováno z úhlu „primitivní“ civilizace.
Každý máme v sobě pevně zakotvenou animální složku, která, když se vhodně odkryje a použije, může sloužit nám samým a v tomto případě i našim dětem.
Tato kniha, podle mého názoru, pro citlivého čtenáře odkryje právě tento aspekt lidské duše a navede jej do prapodstaty našeho bytí, kdy bylo naprosto přirozené chovat se k potomkům tak, jak nám kniha přibližuje. A to vše pro jejich zdravý vývoj a zrání, které jsou a budou k upotřebení v každé společnosti nebo době, kdy se člověk narodí.
Pro mě osobně bylo zvláštní uvědomění si, že to, co jsem, nebo jaký jsem, jsem vlastně proto, co bylo špatně nebo dobře z hlediska přístupu rodičů, právě v době od narození a prvních dnů, měsíců a let mého života. Nikoliv zkušenosti a vědomosti nabyté ve školách, kolektivech a jindy během života mne „udělaly“ takovým, jakým jsem. To jsou pouhé masky, které na sebe bere ego, abychom dokázali úspěšně přežít ve společnosti. Ryzí osobnost se tvoří právě v časech brzkého dětství.
Kontinuum je zásadní slovo této knihy. Zkušenost lidstva a člověka nabraná po celou jeho existenci. V tomto případě týkající se uvedení nové generace do života a rodičovského přístupu k ní. Nechme se vést hlasem svého srdce, své přirozenosti, svého Já. Tak chápu poselství této knihy a její hlavní vyznění.
Konkrétní „návod“ najde čtenář uvnitř knihy. Všechno ostatní je již jen na něm. Na matkách a otcích dalších generací. Stačí naslouchat sám sobě.
| (4) Lenka Zelenková Mon, 5 April 2010 01:25:21 +0200 |
|
Ke knizce jsem prisla poprve prave v pacovskem knihkupectvicku:) Cetla jsem ji v dobe tehotenstvi, naprosto netuse, co me ceka. Cetla jsem ji jednim dechem, byt neni uplne jednoducha. Nyni vedle me spi 16 denni holcicka a knizku otviram podruhe.. Jsem zvedava, jak budu ony "indianske" metody aplikovat v nasem civilizaci poznamenanem okoli.., tak mi drzte palce!
| (3) Pavlína Brzáková Tue, 2 March 2010 12:55:22 +0100 |
*Cestou kontinua*
Knihu /Koncept kontinua/ jsem četla v době, kdy jsem již měla třímesíční
holčičku. Přestože jsem se na porod všelijak připravovala, neproběhl v
duchu mých představ, oslabená bolestí jsem si nechala vnutit epidurál a
holčičku nakonec vytáhli kleštěmi. Jakási neurotičnost a neutišitelnost
děťátka, která z toho vyplynula, se nyní pomalu rozmělňuje v jeho nových
zážitcích a já doufám, že se toho traumatu, jímž prošlo, dokáže jednou
zbavit. Druhý porod byl již lepší, tentokrát to byl chlapeček. Měla jsem
více odvahy prosazovat své představy, už jsem zkrátka věděla, do čeho
jdu, a velkou oporou, stejně jako u prvního porodu, mi byl můj muž,
který mi v nejbolestivějších okamžicích podpíral záda a dodával mi sílu.
Nikdy mu tuto láskyplnou pomoc nezapomenu.
Nošení v šátku u obou dětí se mi stalo velkou radostí. Kočárek mi
připadal nepřirozený, ostatně děti v něm samy odmítaly zůstávat - a když
se tohoto vozítka chopila ničím nepřesvědčitelná babička, protestovaly
hlasitým křikem. Naopak v šátku, obklopeni teplem mého těla, spočinuly v
naprosté tichosti a já i ony jsme se nechávaly unášet společnou chůzí...
Protože jsem na knihu Jean Liedloffové /Koncept kontinua/ psala již
recenzi do Respektu, nebudu se nyní utápět v podrobnostech, můžete si ji
ostatně přečíst sami. Chci jen dodat či potvrdit, že pro mě jediné možné
správné zacházení s miminkem a pak i větším dítětem, je cesta, kterou mi
našeptávají moje pocity. Je to něco, co jsem v sobě objevila, a o čem
vím, že se na to mohu spolehnout. Co se pak týče dalšího vychovávání
dítěte, není nic účinnějšího než vlastní příklad. Holčičce jsou nyní
téměř tři roky a když se pustím do jakékoliv práce, okamžitě se chce
připojit. Snažím se tak vymýšlet činnosti, o nichž vím, že je zvládne, a
z výsledků se pak společně radujeme (pečeme koláč, pirožky, obalujeme
květák atp.). Protože se nám doma výchova dítěte příkladem začíná
osvědčovat, zvolili jsme nyní pro dcerku mateřskou školu waldorfského
typu, která shodou okolností byla právě dostavěna v sousední obci. I
podle rozhovorů s učiteli očekáváme, že právě tam budou v tomto duchu
děti vedeny.
A pak mě v poslední době zaměstnávají ještě tyto myšlenky: Kniha
/Koncept kontinua/ má podtitul /Hledání ztraceného štěstí/. A právě
tématu štěstí v našich životech se nyní věnuji při pravidelných
setkáních s herečkou Květou Fialovou, která již vyústila v knihu /Štěstí
tady a teď/ a nyní pokračuje v přípravách druhého dílu /Zákony štěstí/.
Květa Fialová je pro mě obrovskou inspirací v umění stárnout. Naše
společnost je velmi orientovaná především na fyzické tělo: na mládí a
krásu, a málo se hovoří o důležitosti pěstování ducha a duše. Krásný a
oduševnělý stařec je přece nádherným uměleckým dílem celého jeho života!
A jak radostného pocitu z vlastního stárnutí dosáhnout? Štěstí a radost
spočívá především ve službě druhým, ve vykonávání takových činností,
které přinášejí radost. V pozitivních myšlenkách. V neubližování. A
pozor na zrádnost jakéhokoliv obětování se: Láska necítí tíhu oběti!
Pokud to bolí, možná jsme ztratili v nějakém potlačení sebe svou vlastní
duši.
Pavlína Brzáková
Knihu /Koncept kontinua/ jsem četla v době, kdy jsem již měla třímesíční
holčičku. Přestože jsem se na porod všelijak připravovala, neproběhl v
duchu mých představ, oslabená bolestí jsem si nechala vnutit epidurál a
holčičku nakonec vytáhli kleštěmi. Jakási neurotičnost a neutišitelnost
děťátka, která z toho vyplynula, se nyní pomalu rozmělňuje v jeho nových
zážitcích a já doufám, že se toho traumatu, jímž prošlo, dokáže jednou
zbavit. Druhý porod byl již lepší, tentokrát to byl chlapeček. Měla jsem
více odvahy prosazovat své představy, už jsem zkrátka věděla, do čeho
jdu, a velkou oporou, stejně jako u prvního porodu, mi byl můj muž,
který mi v nejbolestivějších okamžicích podpíral záda a dodával mi sílu.
Nikdy mu tuto láskyplnou pomoc nezapomenu.
Nošení v šátku u obou dětí se mi stalo velkou radostí. Kočárek mi
připadal nepřirozený, ostatně děti v něm samy odmítaly zůstávat - a když
se tohoto vozítka chopila ničím nepřesvědčitelná babička, protestovaly
hlasitým křikem. Naopak v šátku, obklopeni teplem mého těla, spočinuly v
naprosté tichosti a já i ony jsme se nechávaly unášet společnou chůzí...
Protože jsem na knihu Jean Liedloffové /Koncept kontinua/ psala již
recenzi do Respektu, nebudu se nyní utápět v podrobnostech, můžete si ji
ostatně přečíst sami. Chci jen dodat či potvrdit, že pro mě jediné možné
správné zacházení s miminkem a pak i větším dítětem, je cesta, kterou mi
našeptávají moje pocity. Je to něco, co jsem v sobě objevila, a o čem
vím, že se na to mohu spolehnout. Co se pak týče dalšího vychovávání
dítěte, není nic účinnějšího než vlastní příklad. Holčičce jsou nyní
téměř tři roky a když se pustím do jakékoliv práce, okamžitě se chce
připojit. Snažím se tak vymýšlet činnosti, o nichž vím, že je zvládne, a
z výsledků se pak společně radujeme (pečeme koláč, pirožky, obalujeme
květák atp.). Protože se nám doma výchova dítěte příkladem začíná
osvědčovat, zvolili jsme nyní pro dcerku mateřskou školu waldorfského
typu, která shodou okolností byla právě dostavěna v sousední obci. I
podle rozhovorů s učiteli očekáváme, že právě tam budou v tomto duchu
děti vedeny.
A pak mě v poslední době zaměstnávají ještě tyto myšlenky: Kniha
/Koncept kontinua/ má podtitul /Hledání ztraceného štěstí/. A právě
tématu štěstí v našich životech se nyní věnuji při pravidelných
setkáních s herečkou Květou Fialovou, která již vyústila v knihu /Štěstí
tady a teď/ a nyní pokračuje v přípravách druhého dílu /Zákony štěstí/.
Květa Fialová je pro mě obrovskou inspirací v umění stárnout. Naše
společnost je velmi orientovaná především na fyzické tělo: na mládí a
krásu, a málo se hovoří o důležitosti pěstování ducha a duše. Krásný a
oduševnělý stařec je přece nádherným uměleckým dílem celého jeho života!
A jak radostného pocitu z vlastního stárnutí dosáhnout? Štěstí a radost
spočívá především ve službě druhým, ve vykonávání takových činností,
které přinášejí radost. V pozitivních myšlenkách. V neubližování. A
pozor na zrádnost jakéhokoliv obětování se: Láska necítí tíhu oběti!
Pokud to bolí, možná jsme ztratili v nějakém potlačení sebe svou vlastní
duši.
Pavlína Brzáková
| (2) Rudolf Fischer Sat, 20 February 2010 11:15:15 +0100 |
|
Děkuji, zapůjčil jsem si knihu na programu v divadle Čertovka, přečetl a předal dále.
Jsem velkým propagátorem a nadšencem a rád bych se spojil s dalšími lidmi, kteří chtějí něco dělat pro toto užasné znovu přijetí přirozených postupů při provázení miminek na tomto světě, námi dospělejšími.
Máme v Praze školku, která "učí" podle metod Montessori. Nyní otvíráme další lesní pobočku, kde budeme upatňovat zásady kontinua.
Voláme všechny, kteří něco ví, nebo chtějí vědět, fandí této přrozené metodě a nejen tomu, SPOJME SE .
Prosíme, posílejte nám informace o vašich aktivitách a akcích, kontakty na stejně nadšené lidi a skupiny.
Nabízíme v objektu školky prostory na setkávání a různé akce o víkendech, nebo ve večerních hodinách. Prah 4 Háje (přímo u Hostivařské přehrady).
Krásné žití přejí Rudolf Fiuscher a Klára Markuciová. mobil 725 801 889
Jsem velkým propagátorem a nadšencem a rád bych se spojil s dalšími lidmi, kteří chtějí něco dělat pro toto užasné znovu přijetí přirozených postupů při provázení miminek na tomto světě, námi dospělejšími.
Máme v Praze školku, která "učí" podle metod Montessori. Nyní otvíráme další lesní pobočku, kde budeme upatňovat zásady kontinua.
Voláme všechny, kteří něco ví, nebo chtějí vědět, fandí této přrozené metodě a nejen tomu, SPOJME SE .
Prosíme, posílejte nám informace o vašich aktivitách a akcích, kontakty na stejně nadšené lidi a skupiny.
Nabízíme v objektu školky prostory na setkávání a různé akce o víkendech, nebo ve večerních hodinách. Prah 4 Háje (přímo u Hostivařské přehrady).
Krásné žití přejí Rudolf Fiuscher a Klára Markuciová. mobil 725 801 889
| (1) Kateřina Venzarová Sat, 30 January 2010 12:00:44 +0100 |
|
Na knihu Koncept Kontinua jsem narazila již v těhotenství a byl to vlastně počátek mé pouti oborem zvaným kontaktní rodičovství. U nás tato kniha vyšla v roce 2007, ale autorka Jean Liedloff ji napsala již v roce 1975.
Autorka podnikla několik výprav k venezuelským indiánům, které změnily její pohled na lidskou přirozenost, a poté ve své knize popisuje důvody, proč jsme my na Západě většinu času nespokojení a nešťastní. Indiáni a jejich děti jsou naopak většinu času spokojení, usměvaví a v podstatě neznají rivalitu a agresivitu. Autorka došla k závěru, že tato naše nespokojenost má své kořeny ve způsobu naší západní výchovy miminek a malých dětí, která na rozdíl od Indiánů není založená na intuici a evolučních pravidlech.
Indiáni vycházejí potřebám svých miminek a malých dětí vstříc na sto procent, to znamená, že pokud má miminko hlad, dostane kdykoliv chce. Nemusí se vůbec dožadovat jiné pozornosti, protože ve dne i v noci je stále ve fyzickém kontaktu (přes den uvázané v šátku a v noci spí společně s matkou) s maminkou nebo jiným členem kmene, a tím se i účastní veškerého dění dospělých. Nikdo nemá strach, že miminko bude moc rozmazlené tím, že se pořád nosí. Naopak, díky nošení a účasti na běžných aktivitách nosiče je dítě vystaveno optimálním a reálným podnětům (dotek, teplo, zima, vítr), může se tedy harmonicky rozvíjet a tvořit si pravdivý obrázek o světě.
Jak dítě povyroste a začíná prozkoumávat okolí, vždy si hlídá svou maminku, která mu dává naprostou důvěru, že se o sebe samo postará. Pokud odejde někam dál, bere dítě s sebou. Je také zajímavé, že si děti hrají s předměty, které my v západní společnosti považujeme za nebezpečné (šípy, nože, atd.), ale počet úrazů a nehod při tomto přístupu k dětem je minimální, protože dospělí jim zkrátka věří, že si nechtějí ublížit.
Batole se tedy vzdaluje od své matky jen dle svých možností a ví, že kdykoliv s k ní vrátí je mu vyhověno ve všech jeho aktuálních potřebách. Postupně se děti formou napodobování dobrovolně začleňují do všedních aktivit kmene. Dětem je také jasně ukázáno, jaké chování je přípustné a jaké není, aniž by byla shazována jejich důstojnost.
Pokud chtějí rodiče převést princip Konceptu Kontinua do našich civilizovaných podmínek, jediné úskalí je fakt, že maminky jsou většinu času samy se svými dětmi a chybí jim další členové kmene na výpomoc, nošení, názorné příklady starších dětí atd. Proto je občas třeba dělat určité kompromisy mezi KK a naší moderní výchovou (spaní v kočárku, atd.) aby si maminka mohla také odpočinout. Je ale také nutné říci, že jakékoliv zařazení některého z principů KK má jen svá pozitiva.
Autorka podnikla několik výprav k venezuelským indiánům, které změnily její pohled na lidskou přirozenost, a poté ve své knize popisuje důvody, proč jsme my na Západě většinu času nespokojení a nešťastní. Indiáni a jejich děti jsou naopak většinu času spokojení, usměvaví a v podstatě neznají rivalitu a agresivitu. Autorka došla k závěru, že tato naše nespokojenost má své kořeny ve způsobu naší západní výchovy miminek a malých dětí, která na rozdíl od Indiánů není založená na intuici a evolučních pravidlech.
Indiáni vycházejí potřebám svých miminek a malých dětí vstříc na sto procent, to znamená, že pokud má miminko hlad, dostane kdykoliv chce. Nemusí se vůbec dožadovat jiné pozornosti, protože ve dne i v noci je stále ve fyzickém kontaktu (přes den uvázané v šátku a v noci spí společně s matkou) s maminkou nebo jiným členem kmene, a tím se i účastní veškerého dění dospělých. Nikdo nemá strach, že miminko bude moc rozmazlené tím, že se pořád nosí. Naopak, díky nošení a účasti na běžných aktivitách nosiče je dítě vystaveno optimálním a reálným podnětům (dotek, teplo, zima, vítr), může se tedy harmonicky rozvíjet a tvořit si pravdivý obrázek o světě.
Jak dítě povyroste a začíná prozkoumávat okolí, vždy si hlídá svou maminku, která mu dává naprostou důvěru, že se o sebe samo postará. Pokud odejde někam dál, bere dítě s sebou. Je také zajímavé, že si děti hrají s předměty, které my v západní společnosti považujeme za nebezpečné (šípy, nože, atd.), ale počet úrazů a nehod při tomto přístupu k dětem je minimální, protože dospělí jim zkrátka věří, že si nechtějí ublížit.
Batole se tedy vzdaluje od své matky jen dle svých možností a ví, že kdykoliv s k ní vrátí je mu vyhověno ve všech jeho aktuálních potřebách. Postupně se děti formou napodobování dobrovolně začleňují do všedních aktivit kmene. Dětem je také jasně ukázáno, jaké chování je přípustné a jaké není, aniž by byla shazována jejich důstojnost.
Pokud chtějí rodiče převést princip Konceptu Kontinua do našich civilizovaných podmínek, jediné úskalí je fakt, že maminky jsou většinu času samy se svými dětmi a chybí jim další členové kmene na výpomoc, nošení, názorné příklady starších dětí atd. Proto je občas třeba dělat určité kompromisy mezi KK a naší moderní výchovou (spaní v kočárku, atd.) aby si maminka mohla také odpočinout. Je ale také nutné říci, že jakékoliv zařazení některého z principů KK má jen svá pozitiva.
